Činěveský trojúhelník 

Doba, kdy Svazarm pořadatele některých motocyklových podniků dotoval, závodům přála. V kalendáři silničních motocyklových závodů sedmdesátých let to také bylo znát…
V Městci Královém se podařilo obnovit silniční závody na jejich městské trati v roce 1974. Nejprve dva, později i tři závody v roce pořádali noví členové místního AMK v čele s Františkem Novákem. Souběžně s tím ale hledali i jinou vhodnou silnici v okolí pro okruh, který by splňoval parametry pro závody vyšší úrovně. V roce 1975 jednu takovou našli, nedaleko Městce Králové - u obce Činěves. Po několika nejnutnějších úpravách jejího okolí a zejména prostoru budoucího parkoviště závodních strojů na ní pak uspořádali jejich celkově třetí závod v tom roce s názvem: Činěveský trojúhelník.

Klasická přírodní trať byla svým profilem poměrně zajímavá: délka 5034 metrů, 10 zatáček a slušné převýšení. Pořadatelé umístili start na silnici Městec Králové – Dymokury, těsně za  odbočkou na obec Záhornice. Parkoviště závodních strojů bylo za tribunou pro čestné hosty u startu, tvořenou zaparkovaným návěsem. Z depa ohraničeného dřevěnými zábranami proti sněhu na okraji pole se dalo odejet i během závodů (přes Záhornici), což nebývalo tehdy všude pravidlem. Silnice se po zhruba 800 metrech po startu, dlouhou rychlou levou zatáčkou dostala do úseku, který využívá i dnešní Dymokurský okruh, tenkrát ovšem ještě přímý hlavní tah na Jičín neexistoval.

Na křižovatce před Dymokury trať zatočila ostře doleva a po tehdejší státní silnici Jičín - Poděbrady pokračovala směrem na Činěves. Následné esíčko z kopce bylo atraktivní pro diváky na přilehlé stráni. Průjezd obcí, se třemi protahováky byl rychlý a na srdce, jezdci si jej mohli vychutnat. Éra retardérů a podobných nebezpečných zpomalovacích paskvilů k nám měla přijít až později. Tuto rychlou pasáž ukončila odbočka na křižovatce vlevo na Městec Králové a následný rovný úsek  do stoupání ven z obce.

Po kilometr dlouhé, téměř přímé pasáži na plný plyn, se jezdci dostali na křižovatku, ve které plynulým levým obloukem najeli na rovinku kolem lesa zpět k cíli. Dokonalou iluzi závodního okruhu umocnilo bílé nalajnování okrajů silnice po celém okruhu. Zcela určitě muselo jít o parádní svezení. Na mistrovství republiky tento okruh parametry sice neměl, pro závody mistrovství ČR a volné třídy však byl dostačující. Závod M-ČSR 125 vyhrál Josef Tesař, 250 ccm: Václav Šefl, 350 ccm: domácí Bohumil Pieš a volnou třídu Jaroslav Franc. Také v roce 1976 uspořádali městečtí v Činěvsi v pořadí svůj třetí závod v roce. V srpnu 1976 tam v M-ČSR zvítězili: 125 ccm: Jiří Havrlík, 250 ccm:  Jiří Mrkývka, 350 ccm: Vlastimil Jeník a volnou třídu vyhrál Bohumil Staša.

Tento závod byl také posledním. Pořadatelé museli okruh opustit kvůli plánované výstavbě silničního obchvatu Činěvse a Dymokur. Hlavní silnice 1/32 vedoucí z Poděbrad do Jičína se v úseku mezi Činěvsí a Nouzovem (v délce 8,6 km) měla rozsáhlou přestavbou narovnat a u Činěvse dokonce zapustit pod úroveň terénu. Tehdy jistě nikoho nenapadlo, že se do těchto míst pořadatelé právě díky novému obchvatu za šest let opět vrátí…

Kněžice – Osek

V roce 1977 se v kalendářích silničních závodů na začátku roku objevuje nový zápis: Kněžice – Osek, kontrolní závod reprezentantů, pořádající AMK Městec Králové. Plánovaný okruh, který měl být jako náhrada za Činěves, byl tentokrát severně od Městce Králového. Poměrně úzká silnice mezi obcemi Kněžice – Osek - Dvořiště měla tehdy poměrně slušný asfaltový povrch s řadou táhlých a rychlých zatáček, dlouhých rovinek a vcelku s bezpečnými průjezdy obcemi. Pořadatele však kromě délky okruhu odrazovalo především velké množství stromů podél silnice. V kalendáři závodů figuroval tento osmikilometrový okruh i v roce 1978, nikdy se ho však nepodařilo zprovoznit. Dnes už staré stromy z okolí silnice zmizely téměř všechny, včetně toho uprostřed křižovatky na Osek, kvalita asfaltu je však už na úzké silnici bídná..