Bohumil Staša - 3. kapitola

Bohumil STAŠA - legenda československé silnice: „Vzpomínám na Brno rád, vždyť to byla jediná možnost ukázat, že ještě existujeme. Cizinci tady nebyli takový hvězdy, jako na dromech. Lesem se jede jinak, totéž mezi barákama. Ale my jsme byli zvyklí. Byla to taky ale naše jediná výhoda.“

3. kapitola

Bohumil Staša na Velké ceně Československa 1973 - 1988

V roce 1973 přišel nečekaný výsledek. Velkým překvapením bylo, že Bohouš, který na začátku roku měl jistou jen tovární Jawu, startoval na GP Československa ve třech třídách - 125, 250 a 350.

Bohumil Staša: „Bylo to výborný. 125 - Bischoff mi půjčil jednoválec MZ, ve 25O Jawa a v půllitrech moje Yamaha 35O. Byla zde větší šance, ve 35O bych se do desítky určitě nedostal.  S MZ to bylo pošušňáníčko, jela jako ďas. První řada na startu a to zde byly hvězdy - Nieto, Mortimer, Schurgers, hejno východních němců s MZ. Ale mě to šlo. Perfektní start, bylo to na vítězství, jezdil jsem ve vedoucí skupině, ale potom prsk, prsk - svíčka. Po výměně v depu jsem stihnul jen 11.místo, v posledním kole jsem ještě udělal Hlavatýho. 25O - nic moc, ale půllitry mi to vynahradily. Šestý místo - v to jsem nevěřil. Pro mě velmi pohodový závody. Kdyby mi někdo řekl, že to jsou moje poslední body, moc bych se smál. Ale byly to opravdu moje poslední body jak v Brně, tak i v MS.“

Od roku 1974 do roku 1982 se v Brně Bohoušovi již nic nepovedlo.

Bohumil Staša: „Bodejť jo. S těma chrchlama,  co jsem měl. V těchhle letech snad jen v 74. - 125 Ravo, to byla dobrá mašinka, ale bohužel - buch hned v prvním kole. Potom 1977 šoupátková Jawa. Vůbec nám to nešlo. Problémy od tréninku až po závod. Baláž na tom byl stejně, akorát že dojel ve druhý desítce. Mysleli jsme, že se dostaneme podstatně výš. Psal se rok 1977, to jsme si opravdu mohli myslet, co jsme chtěli, ale bylo to … platný. Prakticky jsme se v Brně svezli jen proto, abysme se dostali do depa. Vždyť to byla jediná příležitost dostat se ke světové špičce. A něco tady sehnat na ty naše babičky.“

V roce 1982 celá motoristická veřejnost posmutněla. GP Československa byla vyškrtnuta ze seriálu MS. Svět se od roku 1983 jede pouze na motodromech. Tedy pompézní akce s pokládáním základního kamene k automotodromu byla na nic. Hazard s dobrým jménem československých motoristů se nevyplatil. Vždyť první verze speciálního okruhu v Brně se objevily v tisku již v roce 1970.

Bohumil Staša: „V tom kolaudačním závodě jsem jel asi osmej, pak se to rozsypalo, svět nemělo cenu vůbec jet.“ V roce 1988 se ještě naposled přihlásil do 250 ccm. Ale již v seznamovacím tréninku zjistil: finito. Motocykl na svět nemá, za těch pět let svět opět utekl mílovými kroky.

Bohumil Staša: „Nemělo to smysl. Ale ještě jsem se chtěl podívat do depa, taky kluk aby něco okoukl. Objel jsem pár kol a dál to nemělo cenu. Vždyť tenhle rok jsem toho moc nenajel, už jsem ani nechtěl.“ V roce 1989 jede Bohumil Staša společně s Peterem Balážem čestné kolo. Uzavřel zde svoji bohatou kariéru, ale u závodů zůstává, protože právě v tomto roce jede mladý Bohumil Staša junior svůj první závod v MS.

Bohumil Staša: „Půjčili jsme si motorky (Pertlíček, Troliga) a objeli kolo. Loučení je vždycky smutný. Tolik let a najednou dost, ale už v tom zase lítá kluk. Jedeme dál!“

1962 - 1988 .. 27 let - každý rok se objevovalo jméno Bohumil Staša v programu závodů na brněnském okruhu. Jel zde ve třídách 125, 250, 350 a 500 ccm. Měl zde skvělé výsledky i nezdary. Může tedy srovnávat. Tři desítky let - to je mnoho generací v tomto nádherném sportu.

Bohumil Staša: „Brno má něco do sebe. Jsem asi jedinej, kdo jel všechny brněnský tratě (ještě pamatuju  Žebětín) až po novej motodrom. Nejraději jsem měl Farinky a nesnášel jsem ten sjezd od Myslivny k cílové zatáčce. To mělo bejt do kopce. Dráha byla hrbatá, kluzká, za deště opravdu životu nebezpečná. Ale mělo to svoje kouzlo, svoji tvář. To dromy postrádají. Ten brněnský má jednu nevýhodu, všechny zatáčky jsou skoro stejný. Sice z kopce nebo do kopce, ale jako když vezmeš korunu a obkreslíš ji. To je škoda. Celkově je ovšem drom moc pěkný. Pravda taky je, že mi v roce 1962 bylo 18 a v roce 1984 čtyřicet. Ten pohled je určitě jinej. V mládí - chuť riskovat, něco dělat, naopak v pozdějším věku hlavně dojet, nerozbít si hubu, už kvůli dětem. Je to těžký.

Vzpomínám na Brno rád, vždyť to byla jediná možnost ukázat, že ještě existujeme. Cizinci tady nebyli takový hvězdy, jako na dromech. Zato my jsme za to brali. Lesem se jede jinak, totéž mezi barákama. Ale my jsme byli zvyklí. Byla to taky ale naše jediná výhoda.“

pokračování příště